Dnes se přesouváme k moři. Se slzou v oku se loučíme s Planinou Jezerca, horským vánkem a božským klidem (když jsou Maďaři pryč, což naštěstí poslední dva dny byli od rána do večera). Máváme kravkám a naposledy nasáváme jejich nasládlý pach.
Po cestě máme v plánu nějaké jeskynní cíle. Volíme Škocjanske jame. Příjezdem se o pár minut netrefujeme do času prohlídky, tak máme hodinku na bloumání kolem. Dáváme si něco k jídlu, kafe a štrůdl. Teda štrůdl, něco mezi semelbábou, lasagněma a štrůdlem. Listové těsto, jablka, tvaroh a mák navrstveno do pekáče dobře do sedmicentimetrové výše a pak rozděleno na řezy. Teď to hledám a jde o gibanicu a tvarohem je čerstvý sýr a servírována budiž o svatbách a při slavnostech dokončení velkých projektů.
A jdeme dolů do dolu. Yveta se svědomitě připravila na dvouhodinový pobyt v jeskynním systému teplými kalhotami a tlustým funkčním trikem s dlouhými rukávy. Takže se hodinu vařila u pojídání gibanicy a teď konečně se její svědomitost zúročí. Jenže jdeme skoro kilometr k ústí jeskyně a i ze mne, v kraťasech a krátkých rukávech, pěkně leje. Zaživa skoro uvařená se Yveta vrhá do útrob hory.
Zpočátku jeskyně nic moc. Prostory jsou sice velké, ale krápníků je poskrovnu. Navíc je vše jen velmi mírně nasvíceno, vlastně je nasvícen skoro jen chodník. Skoro mne ani nemrzí, že je zde zakázáno fotit. Stejně by nebylo moc co.
Kráčíme dál a dál a já jsem pořád v tričku. Yvetě je líp, než venku ale ani ona svoji svědomitost ještě nestihla ocenit. Foťák je ukázněně v pouzdře, přesně podle pokynů průvodkyně. Tady malinko odbočím. Máme za průvodkyni mladou Slovinku. Hrozilo ale, že vyfasujeme jinou a z té sršely hromy blesky už na srazišti. Dostat se k téhle semetrice, tak se snad neodvážím ani sáhnout na zip u pouzdra.
Přecházíme do druhé části jeskynního komplexu. Jednak jsme minuli mnohem hezčí krápníky, ale především se před námi postupně otevírala hlavní prostora jeskyně, díky které byli Skočjanske jame zapsány na seznam UNESCO. Impozantní sál má více než sto metrů na výšku. Zhruba vprostřed přes něj vede mostek, který je nade dnem úctyhodných 45 metrů vysoko.
Uznejte, že tady už nešlo ten nesmyslný zákaz focení respektovat. Co chvíli nenápadně šátrám do pouzdra a diskrétně dokumentuji. Jen se občas ohlédnu, zda se neblíží druhá část skupiny se semetrikou. Přesně před sebou vidím její husté zamračené obočí a křečovitě svírám foťák, aby mi ho švihnutím hole nesrazila do hlubin.
Pěkné to bylo. I výstup od východu z jeskyně stál zato. Ohromná propadlina s vodopádem. A bohužel taky s kupou schodů, které Yvetu, co ještě nestačila v jeskyni ani pořádně vychladnout, zase zahřálo vysoce nad provozní teplotu.
