Cesta z Náčkovic probíhala hladce. Tedy až do Cerklje. Pak se povážlivě zvedla vzhůru. Aby taky ne, když je zde nutné překonat celou tisícovkou nadmořských metrů, jak mi říkáme - hektarů.
Bodl jsem oranžovýho slona do slabin a s burácením neekologického naftového motoru jsme vyrazili ke hvězdám. Navigace ukazovala jakési cik-cak tkaničky do bot. A nekecala... V každé dírce udělala silnička čelem vzad a šupajdila zpátky, jen o půl vrstevnice výš. Slon v zatáčce zatroubil, nechal jedno kolo ve vzduchu, ale pokračoval.
Údolí se ztrácelo v oparu. Les vystřídala kosodřevina a nakonec jen zeleň pastvin. Pak skončil asfalt a přešli jsme na štěrk. Chobotnatec se nechtěl nechat zahanbit a šplhal vzhůru. Horizont se překulil a otevřel se čarokrásný pohled na horské jezírečko v lukách, pár domků a hejno krav. Přes všechno se válely cáry mlhy. Zvonce zvonily, krávy bučely a vedle jezírka stála naše vysněná chaloupka.
Z rozjímání nás vyrušil až fakt, že chaloupka byla opuštěná. Rozhlížíme se kolem, odkud s úsměvem přikvačí pan domácí a pozve nás dál.
Ale nikde nikdo. Hledám telefon v rezervaci Booking.com, ale na mobilu se mi nedaří přihlásit. Z jedné chýše vychází místní zemědělec. Nechávám booking bookingem a běžím se ho zeptat. Umí jen slovinsky, ale na poslání mne k jiné chýši to stačí. Proderu se stádečkem strakatých kamarádek a zabouchám. Po chvíli vyjde chlápek, co trochu mluví německy. Opakuji dotaz, jestli nemá telefon na majitele naší chaloupky. Naštěstí po chvíli přináší pár cifer na pytlíku od svačiny.
Volám, ale nevolá to. Ptám se na předvolbu. "Á, fornumer...". Zase zalézá do chýše a pět minut hledá. Sláva, už to vyzvání. Ouha, pouze to vyzvání. Igor, jak se domácí jmenuje, telefon nezvedá.
No nic. Vřele chlapíkovi děkuji a špalírem se vracím k Yvetě do auta. V tričku už mi je na horském hřebeni dost zima. Volám znova, pak na Bookingu nalézám jiné číslo a volám i tam. Furt dokola. Nic...
Konečně to zvedá mužský hlas. Ptám se, jestli mluví anglicky (jako bych já sám uměl) a sypu na něj věty o rezervaci a opuštěné chaloupce. Říká "moment" a předává ženskému hlasu. Nadechnu se a sypu své věty znova. Říká "moment", kolem slyším hospodské hlučno a chvíli je ticho. Pak zas ženský hlas. Znova nádech a znova drmolím. Skoro čekám, že zas přijde střídání a postupně se na druhém konci bezdrátu vymění půl Slovinců. Ale naštěstí ne. Ženský hlas začne mluvit a rychle se vše vysvětluje. Posílali mi mejl, kde se sejdeme a další instrukce. Jenže ten nedorazil a jak se později ukázalo, skončil ve spamu. Omlouvají se a jedou za námi. Jen to bude chvilku trvat, jsou o tisícovku hektarů níže.
Ufff, spadly nám kameny se srdcí. Spacáky s sebou nemáme a nocování ve čtrnáctistech padesáti metrech nad mořem pod širákem nebo vsedě v autě by mohlo být málo komfortním...
