Zbývá nám ještě pár horských cílů, ale nic blízko. Do přemítání, kam zajedeme, si Yveta vzpomněla, zda zde ve Slovinsku nevyšly nějaké nové kešky. A hele, hned několik včerejších ještě není odloveno. Taky nejsou coby kamenem dohodil, ale shodou okolností jsou u řeky Soča, kterou jsme stejně chtěli navštívit.
Je rozhodnuto, ráno vyrážíme na pokus o FTF. Navigace hlásí něco málo přes sto kilometrů, ale prozrazuje i značnou klikatost jízdy.
Hned za Kranjem přichází dramatická situace. Před námi jede náklaďák dřevařů a za ním dvě stříbrná auta. Když začne zadní z nich předjíždět, vlítne tam i druhé a vytlačí ho na svodidla. Chudák to jen taktak ustojí aby neskončil v kotrmelcích. Obouchá si o svodidlo levý bok a pěkně si zatancuje ve štěrku krajnice. Fór je v tom, že pachatel vůbec nezastaví, předjíždí kamión a peláší dál, jako by se nechumelilo. Pár kilometrů trvá, než se obouchanec vzpamatuje a dá se do stíhání. Fandíme mu, protože takovou prasárnu svět neviděl.
Cesta ke keším se vleče. Jakoby nestačily serpentiny, ještě se silnice opravuje a co pět minut stojíme u semaforu.
Když jsme konečně na místě, nemůžeme keš najít. Je věnována bunkrům z druhé světové války u řeky Soča a na jeden z nich je zaměřená. Hint zní "uvnitř". Štrachám v bunkru snad půl hodinu a nic. Nakonec pokračujeme na další keše, co jsou nedaleko. Na závěr se vracíme sem a hledáme uvnitř i s Yvetou. No a pointa...? "Uvnitř" bylo míněno ve sloupku značky opodál. Jo a všude jsme byli druzí, protože jakýsi Slovinec vše našel už včera, ale na webu se nezalogoval. Taky dáreček...
Rozmrzelí a špinaví nasedáme do auta a jedeme kus proti proudu prohlédnout si řeku Soča. Stavíme poblíž meandrů pod Srpenicí a šlapeme k řece. Až do poslední chvíle není nic vidět. Pak najednou - opona a před námi je Soča se zelenkavou vodou, bílou oblázkovou pláží a horskými velikány na pozadí.
Co chvíli projíždějí vodáci, vesele na ně halekáme, fotíme a já se vrhám do nádherné vody. Proud je celkem silný, ale za chvíli jsem na pláži a pak pozoruji ze skalky počínání vodáků v peřejích.
Krásné osvěžení. Proto můžeme zvesela zamířit k Bohinjskému jezeru. Cesta je nekonečná a ještě ji koření objížďka. Dorážíme tak už za šera a z krás jezera vidíme kulový. Dáváme si alespoň pizzu v místní poněkud pochybné restauraci, na odjezdu fotíme blížící se bouřku a pelášíme zpátky do hor zkontrolovat, jestli náhodou Maďaři nezmizeli.
No bohužel nezmizeli. Perou, druhý den po příjezdu. Zrovna když se zdejší pračku chystala poprvé použít Yveta.
Celá ta dnešní jízda čítala asi 270 km a většina rozhodně nebyla po rovince. Takže mohla přijít Yvetina památná slova: "Dneska sis pěkně pojezdil, co?"
